Stál u okna a díval se na moře. Jako by v odlescích na jeho hladině znovu viděl ty dávné obrazy...

V dáli se slabě zablesklo a na doškovou střechu začaly pomalu a mazlivě dopadat kapky vody. Stékaly v malých provázcích k jejím okrajům, až konečně ve velké kapce dopadly na dlážděnou trinsickou ulici, kde se rozplácly. Kejklíř se při tom zvuku nervózně otřepal a odešel ke krbu, aby do něj přihodil několik smolnatých polen. Záře ohně matně dopadala na malý stolek, v jehož středu ležela šachovnice, a na dvě postavy zachumlané do těžkých plášťů a zírající na vyřezávané figurky dávných těžkooděnců.
„Povídám,“ vyfoukl Kejklíř obláček ze své vyřezávané dýmky. Byla z ořechového dřeva a zdobili ji skákající jeleni. „Měli by těm městským strážím do hlavy vtloukat trochu víc disciplíny. Dneska mi jeden z nich halapartnou rozpůlil zostricha, když jsem z něj sesednul u banky, abych uložil další nechutně vysoký obnos do pracek těch zkorumpovaných bankéřů.“ „Hm,“ zamyšleně vzdychl Teg a bezděky ukazovákem cvrnkl jednoho dřevěného kopiníka. „Beztak se to nevyrovná masakru onoho dne, kdy všichni zešíleli.“ Pohledem pohladil v koutě pověšený hadr na podlahu, kterým toho dne otíral stěny od krve.
„Šach,“ hlesl Kejklíř a hned nato zazněl rachot hromu. Teg se podrbal na zátylku. Venku se do rachotu bouře ozval klapot koňských kopyt. V jednu chvíli krok ustal a od dveří stavení se ozvalo odfrknutí. „Myslím, že máme návštěvu,“ odtušil Kejklíř a jako odpověď se mu ozvalo zabouchání. „Půjdu otevřít.“ Po chvíli se z předsíně ozvalo tlumené odkašlání a vstoupil příchozí. Z jeho dlouhého vousu odkapávala voda a oblečen byl v kožené kazajce a kalhotách. Luk na jeho zádech dával tušit, že se dotyčný nejspíš živí lovem.
„Buďte vítán,“ usmál se Teg. „Zajisté nepohrdnete douškem něčeho na zahřátí.“ „Jistěže nepohrdnu,“ odvětil návštěvník a poctil oba úsměvem. „Tak se zatím posaďte.“ „Budu stručný,“ pravil vousatý příchozí usedaje na dubovou stolici. „Zprávy, které se o vašem společenství šíří, mě nenechaly na pochybách, že jste ti praví, kdo ocení zprávu, kterou musím někomu předat.“ Teg zarazil ruku se džbánem v půli cesty k číši hosta. „Nejsem si vědom toho, že by zrovna naše společenství bylo výjimečné něčím, co zaujme člověka jako jste vy.“ „Ale ano, jste výjimeční,“ naklonil se blíž k Tegovu uchu. „Bílé Lamy“. „V tom případě,“ vyhrkl Kejklíř. „Pokračujte prosím, samozřejmě prahneme po vašem vyprávění. Kriticky se podíval na Tega. „Eh, samozřejmě.“ „To jsem rád,“ usmál se poutník a pokračoval ve vyprávění.
„Býval jsem pastevcem stáda lam ve vrchovině daleko od civilizace. Věnoval jsem své práci veškerý čas, byla to zároveň moje zábava a stádo krásných zvířat se stalo mojí rodinou.
Jednoho dne, kdy jsem šel jako obvykle před ulehnutím spočítat, zda žádný kus ze stáda nechybí, jsem si všiml zvláštní nervozity, která ve stáji panovala. Obešel jsem celé okolí, ale nevšiml jsem si ničeho, co by mohlo zvířata tolik zneklidňovat. Druhý den se situace opakovala - a když jsem vyběhl ven, všiml sem si světlého záblesku rychle mizícího mezi keři. Vydal jsem se tím směrem a v menší prohlubni plné spadaného listí jsem spatřil lamu, umírající na těžkou tržnou ránu v boku. K ní se vystrašeně choulilo mládě a jeho srst byla bílá jako mořská pěna. Po tom, co jsem jeho matku zakopal do mělkého hrobu ve skále, jsem lamí mládě odvedl do svého stáda, kde bylo k mé spokojenosti přijato za své jednou ze samic.
Čas kvapil, až z malého mláděte vyrostla velká a silná lama, ke které zanedlouho pocítili ostatní členové stáda respekt a přijali ji za svého vůdce. Život i nadále plynul ve stejných kolejích, snad jen s tou změnou, že mě každý pohled na nový přírůstek stáda naplňoval stále vzrůstajícím štěstím.
Jednoho dne ráno jsem si u lam všiml té samé nervozity, jako už kdysi, kdy mi do stáda přibyl onen nový kus. Vyšel jsem před stavení a pátravým zrakem přelétl horizont pastvin, rozprostírajících se kolem mého domova. Již jsem se chtěl vrátit nazpět ke snídani, když vtom upoutal mou pozornost malý načervenalý mráček na obzoru, který se rychle přibližoval. Zanedlouho jsem rozeznal obrysy křídel. Nebylo pochyb. Byl to drak. Rázem mne popadl nepřekonatelný strach a já se rozběhl do ohrady a zmateně pobíhal mezi svým stádem bečícím hrůzou, které pro mě bylo v té chvíli vším. Z tohoto šílenství mne probral až zvuk, který vydával vzduch tlačící se zpod drakových křídel, jak se snášel dolů. Na poslední chvíli jsem si vzpomněl na lektvar, který jsem zdědil po svém pradědu. Podle jeho slov mohl přeměnit cokoliv, co se jej napilo, v kámen, zmenšit a přitom stále nechat žít. Nezaváhal jsem ani na chvíli, a dal těch několik kapek vypít mému nejmilejšímu kusu s bílou srstí. Skutečně se zmenšil a dal se uchopit do ruky. Přitom skoro nic nevážil. Jako svůj největší poklad jsem jej vsunul do brašny a utíkal se slzami v očích pryč z domova, který teď ohromný drak proměňoval v ohnivé peklo a tišil svůj hlad na mém stádu. Největší hrůzu jsem však zažil, když jsem několik mil dál podíval do své brašny, a nic nenašel. Pro lehkost bílé lamy jsem nezaznamenal to, že jsem ji vytrousil. Musela zůstat někde v troskách mého domu, nebo ji pozřel ten rudý kat.“
Cizinci se draly slzy do očí. „Pak jsem se několik let jen tak toulal krajem a přemítal, zda mám ještě pro co žít. Ale teď cítím, že bílá lama žije, ať již v drakových útrobách, nebo kdekoliv jinde, a vypravím se ji hledat. Vím, že to může být můj konec, a proto jsem přišel za vámi, abyste v případě, že se již nevrátím, šli a bílou lamu zachránili. Je možné, že je již poslední svého druhu.“
S těmito slovy stařec dopil poslední kapku vína a několik tichých minut sledoval, jak plameny mlsně olizují polena dřeva, která tam Kejklíř zrovna přihodil. Pak odvrátil hlavu a v očích měl sveřepost. „Nyní se s vámi bohužel musím rozloučit. Cesta je daleká.“ A naposled se otočil mezi dveřmi. „Tuto obálku otevřete, pokud se do měsíce opět neuvidíme.“
Zmizel v temné noci a zanechal dva naše přátele v údivu na sebe zírající. Oba se dohodli, že o tomto setkání zatím pomlčí, avšak minul jeden měsíc, druhý, třetí a Teg začal pošilhávat po obálce, kterou zatím ukryli.